O knize: 2017 / “Abych se přiznal, stažení se do sebe... Nejsem blázen, ale... Ano, je to vždy napínavé... Nicméně , jak jinak můžeme pochopit, že existuje samota, utrpení, nespravedlnost?.. To je moje přiměřenost.“ Hlavní hrdina se v noci ocitá ztracený uprostřed silnice, obklopen tichem nekonečných polí kolem. Nepamatuje si, jak se tu ocitl, dál ho z cesty rozptylují vzpomínky na dětství, inspirované krajinou za oknem, jak kdysi trávil léto na vesnici, až si všimne osamělého domu stojícího v dálce. . Důvěřuje cizinci, který žije v tom domě, se svými nejintimnějšími věcmi, tápaje ke svému hlavnímu objevu a vyjadřuje myšlenky, které ho trápí. Poté, co hrdina poprvé zažije skutečný klid, setrvává déle, než si dokázal představit, a uzdravuje se, jak se mu zdá, upřímnými rozhovory. Neklade si jen otázky, proč ho osud zavál do těchto zemí a jak si uchovat prožitý pocit. Možná ho život připravuje na novou výzvu? O hodnotě rozhovorů, léčení prostřednictvím rozhovorů; o hledání útěchy, pokoje; o důvěře svého tajemství cizímu člověku; o pláči ztracené duše; o popření společnosti, vnucených norem, logických řešení; o relativitě reality a šílenství.